Případ Stauber

Tato archiválie měsíce se věnuje jednomu úmrtí na státní hranici v říjnu 1949 a jeho vyšetřování v roce 1954. V textu vycházíme zejména z materiálu, jenž je uložen na pracovišti Kanice u Brna ve fondu Hlavní správa Pohraniční stráže a ochrany státních hranic, karton 69[1]. Případ je zajímavý jednak tím, že byl opětovně šetřen po pěti letech, což je v kontextu ostatních úmrtí na hranici výjimečné, jednak tím, že nám klade otázku o výpovědní hodnotě některých pramenů z činnosti bezpečnostních složek.

Většina případů osob, které přišly o život v důsledku zákroků bezpečnostních složek na státní hranici v období 1948-1989, je spojena s tzv. vojskovým střežením státní hranice, jež započalo v lednu 1951 a trvalo do přelomu 80. a 90. let. Poněkud ve stínu stojí období od února 1948 do konce roku 1950, kdy se hranice střežila ještě bez drátěných zátarasů, vysokého napětí atd. a s mírnějšími omezeními v pohraničním území Pohraničními útvary SNB, popřípadě Pohraniční stráži SNB, tedy policejními formacemi. Za toto období registruje Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu více než 60 případů[2] úmrtí osob na československo-německých a československo-rakouských hranicích.

Jedním z těchto incidentů bylo zastřelení západoněmeckého občana 22. října 1949 v odpoledních hodinách poblíž vesnice Maxov (dnes část městyse Všeruby v okrese Domažlice). V této lokalitě sídlila četa, která v rámci praporu Plzeň pohraničních útvarů SNB spadala pod rotu Prapořiště (u Kdyně). Zbraně proti Franzi Staubrovi, tehdy třicetiletému, použila dvoučlenná hlídka ve složení svobodník Stanislav Vosáhlo, velitel hlídky, a čekatel SNB Jindřich Slavík, člen hlídky. Každý byl vyzbrojen samopalem a pistolí. Podle výpovědi členů hlídky měl Stauber zpracovávat dřevo na československém území. Poté, co hlídku spatřil, se snažil rychle vrátit na německé území. Hlídka jej však pronásledovala a podle její výpovědi byl Němec dva metry před hranicí zadržen. Západoněmecké noviny o několik dní později uváděly, že byl zadržen na hraniční cestě, resp. těsně při hranici. Němce hlídka donutila odejít lesem dále od hranice na cestu, která spojovala tehdejší osadu Traxelmoos (Slatiny) s Maxovem. Zadržený byl prohlédnut, zda nemá zbraň, a eskortován směrem na Maxov. Proti tomu slovně protestoval a posléze se pokusil hlídce utéci. Běžel podél lesa po cestě, která vedla šikmo k hranici. Podle výpovědí střílel na prchajícího nejprve velitel hlídky Vosáhlo, po vystřílení nábojů pak na jeho rozkaz i podřízený člen J. Slavík. Po střelbě druhého příslušníka muž padl na záda a za několik okamžiků skončil pravděpodobně v polovzpřímené poloze opřený o strom. Zde dotyčného zasáhly další výstřely Stanislava Vosáhla, které jej usmrtily. Velitel roty ve své zprávě prohlásil použití zbraně za oprávněné. Nadřízené velitelství (útvar 9600) sice žádalo pro S. Vosáhla trest za to, že nezabránil Staubrovi v útěku, když šel jen několik metrů za ním, a za způsob střelby ze samopalu, když v běhu vystřílel všechny náboje bez zásahu, ale požadovalo jen kázeňský trest. Případ mohl být takto uzavřen.

K novému prošetřování došlo po téměř pěti letech vlivem náhody. O incidentu získalo informaci oddělení vojenské kontrarozvědky (VKR) působící při 3. pohraniční brigádě Karlovy Vary, konkrétně její referát Nejdek, jenž zaznamenal začátkem května 1954 rozmluvu pravděpodobně zpravodajských důstojníků v Kraslicích, v níž všichni odsuzovali Vosáhlovo jednání a klasifikovali je jako vraždu. Uveďme, že Stanislav Vosáhlo v té době působil na politickém oddělení karlovarské pohraniční brigády. Někteří z někdejších příslušníků pohraničních útvarů SNB z té oblasti se s Vosáhlem u 3. brigády potkali a byli podle zprávy VKR překvapeni, že nebyl propuštěn: „byla to aféra, o které se mluvilo v celém úseku roty … od Hyršova, Všerub, Spálence až na Folmavu. V tehdejší době to bylo všemi příslušníky odsuzováno, …“[3] Na základě tohoto poznatku vojenská kontrarozvědka vzápětí vyslechla dva pohraničníky, kteří v té době sloužili poblíž – na sousední četě ve Všerubech a na Folmavě.

Vyšetřování, jež zastřešovala vyhledávací komise, potom pokračovalo zjištěním osob, které se incidentu zúčastnily, případně se podílely na vyšetřování v roce 1949, a jejich výslechy. Byli to vedle Stanislava Vosáhla např. druhý člen hlídky Jindřich Slavík, dále velitel čety Maxov, velitel roty Prapořiště, lékař z Kdyně, který prováděl ohledání, ale i místní hrobník.

V materiálech vyhledávací komise, v níž působili Josef Placr z operačního odboru Hlavní správy Pohraniční stráže a také vojenský prokurátor, byla důležitá zejména výpověď někdejších členů zasahující hlídky – Stanislava Vosáhla a Jindřich Slavíka. Slavík oproti výpovědi z roku 1949 uvedl, že postřeleného Staubra zastřelil Vosáhlo několika ranami z pistole z bezprostřední blízkosti. Dále řekl, že se o tomto zmiňoval ústně svému nadřízenému již při vyšetřování incidentu v říjnu 1949. Toto tvrzení bylo závažné, jelikož pak by podle vyšetřovatelů mohl být Vosáhlův čin posuzován jako vražda. Při konfrontaci oba, Vosáhlo i Slavík, trvali na svém. Oproti dřívějšímu protokolu, kde uvedl, že střílel na pohyb zraněného v trávě, aniž by Staubra viděl, Vosáhlo pouze připustil, že na zraněného viděl, popřel však opětovně, že by jej zastřelil z bezprostřední blízkosti.

Vyšetřování dalo z části odpověď na to, proč byl případ bezprostředně po incidentu vylíčen odlišně: tehdejší velitel roty tvrdil, že neprováděl zevrubné šetření, jelikož se spolehl na šetření velitele čety a lékaře. Velitel čety uvedl, že byl v té době nemocen a u útvaru se zdržel ten den jen krátce. Lékař vypověděl, že mu bylo naznačeno, že se jedná o služební tajemství, a proto ohledání provedl jen zběžně. Ve vysvětlení velitele roty zaujme i tvrzení, že nechtěl kazit služební dráhu mladým příslušníkům, kteří k útvaru přišli teprve začátkem října 1949. Vyhledávací komise nechala provést i vyzdvižení ostatků a jejich prozkoumání (pitvu). Z výsledku lze soudit, že projektily větší ráže (tj. samopalu) mohly poškodit tělo spíše ve spodní části, zatímco poškození žebra svědčilo pro menší ráži, tedy pistoli, a o tom, že vzniklo zepředu. Vosáhlo byl sice vzat 17. září 1954 do vazby, avšak v druhé polovině října z ní byl propuštěn. Víme, že žádal o milost prezidenta republiky Antonína Zápotockého a ke kladnému vyřízení ji prezidentovi doporučoval i ministr vnitra. Prezident pak rozhodl, aby ve vyšetřování nebylo pokračováno, a tudíž trestní oznámení nakonec vypracováno nebylo. Možná ve vedení zúčastněných složek zavážily „systémové“ důvody, které nalezneme na posledním obrázku ve stanovisku velitele Pohraniční stráže, jež n. b. vypracoval předseda vyhledávací komise Josef Placr.

[1] Kromě toho jsou informace k případu obsaženy rovněž ve fondu Sekretariát Federálního ministerstva vnitra, A 2/1, inv. j. 1814 – Použití zbraně příslušníky SNB.

[2] Úmrtí osob mezi 25. 2. 1948 a 31. 12. 1950, která se podařilo jmenovitě ztotožnit. Srov. PULEC, Martin: Seznamy osob usmrcených na státních hranicích 1945–1989. In: Sešity Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu č. 13. Praha 2006.

[3] ABS Brno-Kanice, fond Personální spisy příslušníků ministerstva vnitra, ev. č. 3863/28.