Mrtvé schránky

Následující slova jako bychom četli v popisu celosvětově rozšířené hry geocaching a ne v archiváliích vzniklých činností StB: „Vnitrozemská mrtvá schránka bývá nejčastěji zbudována v kořenech stromů, v podstavcích osamělých křížů nebo kapliček, v lavičkách v parcích, u silničních patníků nebo sloupů elektrického vedení, na smetištích, hřbitovech, urnových hájích, ve zdech, kanálech atd. Zhusta jsou zprávy na velmi přesně označených místech zahrabávány mělko do země buď v plechových krabicích, nebo v lahvích s nepropustným uzávěrem atd.“

Složka uložená ve fondu Kabinet státobezpečnostních materiálů (323) pod signaturou 323-7-2 obsahuje souhrn poznatků o tzv. mrtvých schránkách sepsaný pravděpodobně v roce 1951. Houstnoucí síť těchto skrýší pracovníci StB rozhodně nepodceňovali a naopak jí přikládali velkou důležitost: „…vyšlo najevo, že v tomto případě se československá státní bezpečnost střetla s nebezpečnou, promyšlenou a vysoce odborně řízenou špionáží…“ Především na základě výpovědí zadržených „západních špionů“ rekonstruovali příslušníci StB síť a systém zakládání tzv. mrtvých schránek, získávali informace o výcviku agentů v zahraničí a o jejich postupech při navazování kontaktu s lidmi žijícími na území ČSR.

StB začala síť tajných úkrytů, které měly sloužit především k předávání zpráv mezi příslušníky domácího odboje a agenty ze zahraničí, rozkrývat už koncem roku 1948. Nejvíce mrtvých schránek bylo objeveno v plzeňském, českobudějovickém a karlovarském kraji, ve výjimečných případech byly nalezeny i v Praze.

Schránky byly příslušníky StB rozděleny na dvě základní kategorie: živé (tj. živá osoba, která zprostředkovává předávání zpráv) a mrtvé, které se dále dělily na vnitrozemské mrtvé schránky a pohraniční mrtvé schránky.

V mrtvých schránkách se často objevovaly šifrované zprávy, dopisy psané neviditelným inkoustem či peníze. Likvidování úkrytů nemohlo být unáhlené, příslušníci StB raději vyčkávali do rozkrytí celé skupiny a metody sledování byly náročné: „Po rekognoskaci terénu bylo možno přistoupit k jedinému způsobu střežení této schránky: Několik bezpečnostních orgánů zalehlo porůznu na cestách okolo schránky, načež byli přikryti maskovací celtou, poházenou hlínou. Dorozumívací prostředek mezi jednotlivými stanovišti byl provázek, položený na zemi. V této poloze musili orgánové vydržet celou noc. Akce tehdy skončila úspěšně. Podařilo se nepozorovaně sledovat muže, který schránku vybral a později se zjistila i jeho totožnost. Uvedený zločinec je dnes střežen při všech svých pohybech a stycích, aniž o tom má tušení.“